Jednou Turecko-Německo: zpáteční, prosím

Hasan před svou restaurací na mostě Galata: | „Vždycky jsem se cítil jako Turek, hlavně proto, že mi tuhle identitu při každé příležitosti otloukali o nos.“Ze své restaurace na mostě Galata má Hasan jedinečný výhled. Po jeho pravici leží historická čtvrť Eminönü a Nová mešita, kterou ozařuje měkké dubnové slunce. Po jeho levici trůní na pahorcích městská část Beyoğlu a moderní Istanbul. U jeho nohou šplouchá tyrkysově zbarvená voda zálivu Zlatý roh, který ústí do Bosporu.“ Tady se cítím být doma,“ vypráví Hasan. „Cítím se jako Evropan. Protože Istanbul je Evropa.“ Přitom většinu svého života Hasan strávil daleko od svého rodiště na břehu Černého moře: dlouhých 25 let žil v Porůří. Perfektní němčinou a s šálkem čaje v ruce vypráví svůj příběh – příběh cesty se zpáteční jízdenkou.

„Můj otec přišel do Německa v roce 1964, aby pracoval v dolech jako horník. V roce 1973 jsme šli do Porůří za ním, mně byly sotva tři měsíce. Když jsem byl malý, měl problémy zapadnout mezi ostatní. Během školních let jsem nasbíral hodně negativních zkušeností. Žili jsme v turecké čtvrti a mnoho starších lidí mluvilo špatně německy. Děti se naučily jazyk ve škole, ale doma vládnul „Orient“. Jakmile jsem ale překročil práh domu, byl jsem v Evropě. A přece jsem se cítil jako Turek, hlavně proto, že mi tuhle identitu při každé příležitosti otloukali o nos.“

„Moje turečtina byla opravdu špatná“

Hasan se usadil v Porůří, přesněji řečeno v Bielefeldu, a zařídil se jako řemeslník. Jeho rodiče se v roce 1996 vrátili zpátky do Turecka, aby zde strávili podzim života. Jenže pak jeho otec onemocněl. „Jsem ze sourozenců nejstarší, proto mám odpovědnost se o rodiče postarat.“ Životní peripetie tak zavedly Hasana do Turecka, kde si musel vybudovat novou existenci. „Na začátku to bylo těžké, protože po 25 letech v Německu byla moje turečtina opravdu špatná. Prostředí pro mě bylo úplně cizí.“ A se smíchem dodává: „Až na jídlo. Tureckou kuchyni jsem znal od své mámy.“ Hasan se ale dokázal rychle přizpůsobit, v Istanbulu není o příležitosti nouze. Od svého návratu pracuje jako vrchní v rybí restauraci na mostu Galata. V Německu byl naposledy před čtyřmi lety. Život mezi dvěma kulturami, most mezi dvěma řekami.

Turistická čtvrť Sultanahmet v Istanbulu | V roce 2010 opustilo Německo téměř 40 000 Turků, kteří se vrátili do Turecka

Z Německa odešlo půl miliónu Turků

„Pro lidi z dělnické třídy, kteří nemají v Turecku potřebné kontakty, je lepší zůstat v Německu.“ 

Mnoho Turků sdílí Hasanův osud. Skoro čtyřicet tisíc jich v minulém roce ukázalo Německu záda s cílem vrátit se zpět domů. Během posledních třiceti let jich bylo celkem už půl miliónu. Od roku 2005 dokonce Německo opouští víc Turků, než se jich do něj přistěhuje. Dnes žije v Německu 2,7 miliónu lidí tureckého původu, třetina z nich má německé občanství. „Pro vlnu návratů existují dva důvody,“ říká profesor Ayhan Kaya, ředitel Institutu evropských studií Univerzity Bilgi v Istanbulu. „První důvod je ekonomického charakteru: Turecko je země v plném rozkvětu a s obrovskou poptávkou. Kdo ovládá oba jazyky, má na pracovním trhu velmi dobré šance. A druhým důvodem je narůstající fobie z islámu a stále silnější tendence k rasismu a turkofobii“ v Evropě. Lidé, kteří se vracejí, často patří ke střední třídě, částečně dokonce k vyšší třídě. A diskusí o integraci mají po krk. Ovšem návrat zpět není jednoduchý. Pro lidi z dělnické třídy, kteří nemají v Turecku potřebné kontakty, je proto možná lepší zůstat v Německu.“ Vzhledem k islamofobii a turkofobii nemá profesor Kaya o německé nebo francouzské vládě zrovna vysoké mínění: „Německo a Francie v současnosti přicházejí o vlastní obyvatele. Ale někteří lidé mají zájem na tom pokračovat v debatě o imigraci, aby odpoutali pozornost od vlastních problémů.“

„V Německu by ze mě nikdy nebyl šéf“

„Německou kulturu jsme nutně změnili.“

Hasar, 24 let, je po deseti letech strávených v Bavorsku zpátky v Turecku Jednou měsíčně se takzvaní Almanci v Istanbulu scházejí u „Rückkehrer-Stammtisch“, což je typický výraz pro setkávání „těch, kteří se vrátili“. Před zářící kulisou si zhruba šedesátka hostů během dubnového večera v turečtině i němčině vyměňuje své zkušenosti. Každý má svůj vlastní příběh, všechny jsou rozdílné – a přece podobné. Cengiz, který přes ponuře šedivý oblek budí radostný dojem, podává své vysvětlení: „V Německu by se ze mě nikdy nemohl stát šéf banky. Ale proč bych měl pořád zůstat číslo dvě? Už jsem nechtěl být „ten Turek“, toho jsem měl plné zuby. Není to tak, že bych nesnášel Německo. Naopak, hodně jsem se tam naučil.“ To platí také pro Hazara, kterému je sotva 24 let a právě se vrátil do Istanbulu poté, kdy žil deset let v Bavorsku a v Mnichově dokončil své studium. „V Turecku jsem viděl možnost rychlého kariérního postupu. S německým diplomem mám na tureckém pracovním trhu výhodu. V Německu takovou šanci nemám.“

Vzhledem ke svým zkušenostem v obou zemích se Cengiz distancuje od tradiční debaty o migraci: „Německou kulturu jsme nutně změnili tím, že jsme všednímu dni propůjčili středomořský nádech. Zároveň měníme i tureckou společnost, třeba novými pracovními metodami.“ Politická diskuse v Německu – stejně jako jinde v Evropě – do velké míry ignoruje skutečnou dynamiku, kterou je možné cítit v ulicích Istanbulu. Zatímco Německo trpí nedostatkem kvalifikované pracovní síly a stárnoucím obyvatelstvem, nedaří se zemi udržet ty, kteří tam deset, patnáct nebo dvacet let žili a získali vzdělání. Přesně před padesáti lety podepsaly Turecko a Německo smlouvu o náboru tureckých pracovníků. V souvislosti s touto smlouvou poznamenal švýcarský spisovatel Max Frisch dnes již památný výrok: „Zavolali jsme pracovní sílu a přišli lidé.“ Německo dnes stále potřebuje pracovní sílu – jenže tito lidé už si zarezervovali jízdenku zpět.

 „Zavolali jsme pracovní sílu a přišli lidé.“ (Max Frisch)

Autor by chtěl poděkovat všem, kdo se podíleli na vzniku této reportáže: Cigdem Akkaya, Nicolas Cheviron, Julia Floren, Burcin Gercek, Bulent Kilic, Rahükal Turgut a celý tým cafebabel.com.F

Tento článek je součástí reportážní řady cafebabel.com Orient Express Reporter 2010-2011.

Fotos : Une : (cc)burax/flickr ; Hasan : ©Sébastien Vannier : Sultanahmet : (cc)Liquid Oh/flickr : Hazar : ©Sébastien Vannier ; Trois jeunes devant le Bosphore : (cc)telomi/flickr